Tomuto vznešenému cíli nedokážu
přesvědčeně věřit.
Já mám silný dojem, že i ve vědě
vládne obvyklá lidská subjektivita spíše než nějaký vyšší a objektivní princip.
Věda je složená z lidí,
říkám já. Vědu dělají lidé a ti jsou, bohužel, křehcí a limitovaní. A
zranitelní. Přes všechnu krásu myšlenek, která je vábí, taky potřebujou jíst,
spát a odpočívat. Pod vlivem i těchto potřeb pracují. Nelze pro velkou Vědu
zapomínat na člověka, který za ní stojí.
Vědci spolupracují, protože
spolu chodí a žijí, nebo jim třeba stejně chutná pivo. Vědci nespolupracují
z různých důvodů, například proto, že spolu žili a pak se rozešli, nebo na
sebe žárlí, nebo se prostě a jednoduše nesnášejí.
Jak známo, nejlepší nápady
vznikají v hospodě. Tak často nejlepší diskuse probíhají v uzavřené
elitní skupince, která se v té hospodě zrovna sešla. Žiješ v jiném
městě, máš malé děti? Smůla…
Věda přitahuje ambiciózní a
kariéristické typy, a tak
v některých jejích odvětvích najdeme mnohem více ošklivých „podpásovek“
než příkladnou spolupráci a pevný cit pro vědeckou čest. (Skoro) každý vědec
chce být první. Ovšem někdy to vede až k nesmyslnému dohánění a předhánění
a hádkám, kdo kterého brouka popsal první (a že ten, co byl dřív, to
neopublikoval platně a ve správném žurnálu a …). A to nemluvím o vyslovených
podvodech s daty či statistikou (je koneckonců veřejným tajemstvím, že se správně
zvolenou metodou vytáhnu ze svých dat kýžený výsledek, ať už jsou ona
jakákoli…).
I výchova a zrání nás budoucích
vědců může být různé… Někteří školitelé nechají svého diplomanta u obhajoby
propadnout, protože mají pocit, že té práce mohl udělat víc a že si to (za
trest?) zaslouží. Jiní, a je jich možná stále ještě dost, své „děti“ hájí,
protože s nimi prostě mají soucit a nechtějí jim způsobit příliš drsné
zážitky. A někdy se bijí za práci špatnou, až to svádí k otázkám, kde
zůstala jejich vlastní důstojnost. Jenže oni třeba dobře vědí, proč to udělali.
Jsou lidé, kteří vám (nebo všem) dají zkoušku za jedna, i když by vás správně (objektivně, jak si věda žádá) měli po
první minutě vyhodit.
(Přednášky a zkoušky na
universitě jsou vůbec kapitola sama pro sebe. Možná by nebylo moc příjemné,
kdybych se pokusila odhadnout, kolik z nich bylo kvalitně odučených, zajímavých,
užitečných, přínosných… a kolik se mi jich opravdu hodilo a bude hodit. I když,
tady bych asi měla opustit nadsázku a přiznat, že toho zajímavého se nabízí
spousta a s přibývajícími lety od revoluce a odchodem starých kádrů vypadá
výuka čím dál lépe. A vlastně i ty diplomky i ta věda.)
V současné době totiž nejsou
podstatou vědy myšlenky, ale vytváření článků.
Nutno publikovat jich co nejvíc a dosáhnout co největší citovanosti. Nezabývat
se příliš jejich kvalitou, dotažeností a rozsáhlostí (raději menší hned, než
někdy pořádný).
I ona vyzdvihovaná věda podléhá módě. Teorie, která je zrovna
v kurzu, náhle osvětlí spoustu problémů a nejasností a všechna data ji
jako zázrakem podporují. Přidávají se další a další články, další a další
důkazy. Tak za dvacet let se pomalu začne zjišťovat, že ne úplně všechna data sedí, v předchozích studiích se najdou chyby a jasné dezinterpretace
– a navrhne se teorie jiná, lepší… Která náhle krásně vysvětlí… atd. Články, jež se hodí a odpovídají momentální vlně, obdrží vlídné recenze a snadno
dojdou úspěšného otištění. Články, které hovoří jaksi jinak a tak trochu se vymykaji,
či články s negativními výsledky nejsou žádány. (Na tomto místě doporučuji
vyprávění našeho skvělého parazitologa a evolučního biologa J. Flegra. Ten sestavil
rozsáhlý soubor pravidel pro úspěšnou publikační dráhu a vysokou citovanost,
nevím zda pro vyděšení či pobavení svých kolegů, nebo jako návod?, obsahující body typu „čím
delší jméno, tím víc chyb v citacích a databázích“; „háčky a čárky a
příjmení –ová jsou komplikací“ a „opravdu zásadní věc se nikdy nepodaří snadno
udat“. Pro zájemce visí na síti audio z veřejné hádky na půdě fakulty… http://www.natur.cuni.cz/~flegr/ctvrhist.php.
O tom, že nad neúspěchy neočekávaných výsledků se už pozastavili jiní, se také
můžete přesvědčit, zadáte-li do vyhledávače „Journal of Negative Results“.)
A tak se mi zdá, že je věda
prostě jen jedním z aspektů života naší společnosti. Podobně jako třeba
obchod, charita nebo skauting. Má svůj vlastní folklor, svá pravidla, své
elitní skupinky…
Ale možná má můj zkušenější
kolega pravdu. Asi tomu pořád jenom nerozumím.